Obálka knihy s názvem Úhel pohledu

Příběh normálních lidí z Mladé Boleslavi v abnormální situaci.

Společnost jako taková podlehla. Je třeba se vydat do světa a najít si v něm své místo k životu.

Na stránkách tohoto deníku na Vás čekají jak dobrodružství, tak i úsměvné situace okořeněné barvitými charaktery lidí z každodenních příběhů nás všech.

Jak přečkáš zimu bez elektřiny? Dovedeš si něco ulovit a pak z toho připravit jídlo? Co uděláš, když se octneš tváří v tvář namířené zbrani?

Lili tím prošla.

Třeba tak v průběhu čtení získáte stejně jako ona nový ÚHEL POHLEDU.

NAHLÉDNĚTE DO KNIHY...

UKÁZKA č. 1 

Navečer David zavolal: „Můžu přijít pozítří na oběd? Pavlína nechce, abych za ní jel. Stejně přespává v práci a mě to doma samotnýho nebaví.“

„Jasně, přijď. Budeme rádi. A až s ní budeš mluvit, pozdravuj ji.“

K ránu jsem se vypotácela z postele jako v mrákotách. V krku jsem cítila vyprahlé sucho. Celé tělo mě svědilo a pálilo. Došla jsem si na záchod. Cestou zpátky do postele jsem se stavila pro kolu z lednice. Celá akce netrvala déle než pět minut, a přesto jsem se cítila vyčerpaná, jako bych ušla kilometry.

„Ivíku,“ zašeptala jsem.

Chtěla jsem mu říct, jak moc mi je zle. Ale mluvila jsem tak potichu, že se neprobudil. Padla jsem na postel a zavřela oči. Pod víčky se mi míhaly barevné obrazce. Měla jsem dojem, že se propadám hluboko pod sebe, do černé díry. Všechno se se mnou houpalo. Ticho vystřídal hukot, stále se zvyšující, bolest v uších... Proboha, mně snad prasknou bubínky! A pak svědění na těle přešlo v mučivé mravenčení. Bodavé. K nevydržení. Nemám tušení, kolik času uběhlo. Hodiny? Dny? Vím jen, že jsem ležela v posteli a slyšela hlasy, které jsem nejprve nebyla schopná k nikomu určitému přiřadit. Byla jsem ochromená bolestí, která se intenzivně vracela. Nebyla jsem schopná se hýbat.

Obrázek nemocné Lili ležící v postely a u ní sedícího bezmoceného Iva s hlavou v rukách...

Můj mozek konečně přidal k hlasům identitu. To je David! Můj syn!

„Sakra, říkám ti, otevři mi!“ ozvalo se hněvivě za dveřmi našeho bytu. „Chci mamku vidět!“

Musím vstát! Musím...

Ivo odpovídal klidně a zdánlivě vyrovnaně: „Už jsem ti řekl, že to nejde. Mamce není dobře. Až jí bude líp, zavoláme ti.“
Ano, ano! Hlavně ho sem nepouštěj. Jsem nemocná! Já... já jsem fakt nemocná... Ježíši...

Kopl do dveří: „To mi říkáš už čtrnáct dní! Budu tady tak dlouho, dokud mě k ní nepustíš! Mám právo ji vidět. Nemůžeš rozhodovat za ni! Ani za mě!“

Hrozně to bolí... Bože, to tak hrozně bolí... Je to konec? To umřu takhle trapně, bez rozloučení? Já nechci...

„Davide,“ Ivův hlas ztvrdl: „Lili má, podle všech příznaků, asi ten GidS. Já tě sem nemůžu pustit. Mamka by to určitě nechtěla. K čemu by bylo riskovat, že to taky chytíš?“ 

No jo, Ježíši... já mám ten sajrajt... No tak to je jasný, to je konec...

Ivo se odmlčel a pak dodal: „Jeď za Pavlínou. Jestli někde někdo už má nějaké léky, co by mohly pomoct, pak by je ona mohla sehnat. Jeď za Pavlínou,“ opakoval se zvýšenou naléhavostí v hlase: „… jestli chceš mamce pomoct, jeď hned!“

Jeď pryč, Davčo. Hodně, hodně daleko... Hlavně ať si zdravej...

Za dveřmi se rozhostilo ticho a pak znova kopl do dveří: „A jak asi?“ odpověděl zoufale. „Víš dobře, že naším autem jela Pavlína do práce. A zprávy snad sleduješ. Autobusy nejezdí.“

Ivík to nemá... Bože děkuju... Děkuju, že jsou mí kluci zdraví... Bože, prosím tě, ať to tak zůstane...

Ivo ztlumil hlas tak, že jsem nerozuměla všemu, co Davidovi říkal. Zaslechla jsem, že si má vzít naše auto a že klíče jsou...

Propadala jsem se do další mrákoty. Nikdy dřív mě nenapadlo, že by bolest mohla mít barvu. Zdálo se mi, že je stříbřitě oslepující. Miliony drobounkých světelných jehliček se mi zakusovaly do břicha, tváří, prstů... Nohy jako bych ani neměla. Na okamžik mě probraly další rány na dveře a pak zamumlání: „…jí, že ji mám rád.“ Chtěla jsem mu to aspoň taky říct. Rozloučit se. Najednou to jediné ještě dávalo smysl. Najednou jenom to bylo důležité. Mí kluci... 

UKÁZKA č. 2 

16. prosince

Do rána přibylo skoro deset centimetrů mokrého sněhu. Udělali jsme celou rodinu sněhuláků. I Ivo se nakonec přidal a vytvaroval ve sněhu tuleně. Moc krásnýho. Pak jsme taky při obhlídce zjistili, že pod náporem sněhu vypadla jedna tabule ve skleníku. Ivo se nás snažil přesvědčit, že šlo o vadu materiálu, ale i podle toho, jak se tvářil, bych spíš sázela na nedostatky v montáži. Ale jinak žádné škody. Včera nefungovalo dobře spojení. Vysílačka chrčela a nebylo pořádně rozumět. Trochu mě to rozladilo. Dokud bude tolik sněhu, nikam se nebude jezdit. Takže je fajn aspoň slyšet ty, které mám ráda.

ALE! Když jsme se večer vraceli z procházky, čekalo nás překvapení! Naproti nám zničehonic něco vyběhlo z lesa. Nejdřív jsem se dost lekla, bylo už šero a svítili jsme si baterkou. Nebyla jsem na tmavou pohybující se skvrnu připravená. Pak ale kaňka zamňoukala a při dopadu proudu světla se zformovala do roztomilého zrzavého koťátka. Znova smutně mňoukla. Došli jsme až k ní.

„Je to ještě drobeček. Podívej, jak je maličká!“ řekla jsem. „Můžu si…“

„… ji nechat?“ dokončil za mě Ivo.

„Prosím, prosím, prosím…,“ škemrala jsem. Marcelin kocour k nám dovnitř směl jen ve dne. A to se stávalo výjimečně. Věděla jsem, že Ivo o zvířata v domě moc nestojí.

„Noo… Tak teda dobře,“ odpověděl mi.

Vzala jsem kočičku do náruče. Okamžitě začala vrnět. „Ta je krásná. Rezavá. Takovou jsem vždycky chtěla.“



Ušli jsme sotva pár metrů a musela jsem se ještě zeptat: „A Ivíku…“

„Můžeš,“ zněla okamžitá odpověď a smích.

„Počkej, počkej…,“ taky jsem se usmívala, protože jeho smích byl nakažlivý, „vždyť nevíš, na co se chci zeptat!“

„Že nevím? Tak schválně… Že by ses chtěla zeptat, zda si ji můžeš vzít dovnitř? A určitě bys k tomu dodala, že je to ještě koťátko, že by mu venku byla zima. Pletu se?“

To mě rozesmálo. Kočičce se to nelíbilo, nespokojeně se mi zavrtěla v náruči.

„Víš, že máš zakázané číst mi myšlenky,“ zlobila jsem se naoko. „Beztak je to naše povinnost se o ni postarat. Nebo o něj. To musím zjistit, jestli je to kluk, nebo holka.“

Obrázek na zemi sedící ženy, hledícím na balíček v rukách, před níž si hrají dvě kočky s chomáčkem.

„Jak to naše povinnost?“ podivil se. 

„No tak moc bych za to nedala, že to bude kotě Marcelina kocoura.“

Ivo se na mě kriticky podíval.

„Vážně. Je to prostě rodinný kotě. Určitě!“ a dala jsem zvířátku pusu do kožíšku.

„No to je zajímavý. Pořád se štítíš vody u jezu… to je bakterie sem, bakterie tam… a tady líbáš špinavý zvíře, co má určitě blechy a jiný parazity.“

„Dostane tabletku, odčervovací. Jako Mates,“ řekla jsem. „Viď, ty můj milááášku.“

„Co jsem komu udělal,“ zalamentoval Ivo. Sepjal ruce nad hlavou. „Jen jestli ti to projde u tuleňů. A mimochodem… do postele nesmí!“

„Tuleni, nebo kočička?“

„Lílo!“

„No dobře… do postele nesmí…,“ slíbila jsem. Jenže… já kočky znám. Bude to hra kdo s koho. A jestli Ivo nepovolí, kočka bude spát nakonec někde venku.

ROZHOVOR S AUTORY

O knize a splněném snu s Lilianou Maršálkovou a Ivo Hrišem...
Partnerem projektu je MERCH prokazdeho.cz

PARTNER PROJEKTU

Mobirise
O NÁS

Autoři, provozovatelé webu
a e-shopu:
 

Liliana Maršálková 
Ivo Hrišo

Obchodní podmínky
Náš účet u Airbank: 1493757021/3030

O PROJEKTU
  • "Napsat knihu..."
  • položka na seznamu dětských snů se splnila! 
    Nebylo to ale zadarmo. Nákupem knihy nás podpoříte! Zakupte knihu přímo od nás, 
  • nebo  žádejte knihu ve svém knihkupectví!
KONTAKTY